Tara je můj miláček.
20.10.2001 se narodila.
25.12.2001 se nám definitivně zapletla do života.
Nejdůležitější člen naší rodiny, společnosti a komunity. Vona chudák není člověk, možná proto ji mám rád.
Je to nejmilejší, nejhodnější, nejkrásnější a nejhloupější pes. Ale Kryštůfek Robin říkal o Púovi taky, že je jenom hloupý
medvěd a měl ho moc rád - "Kryštůfek Robin šel toho dne po schodech dolů, v ruce držel medvídka Púa za zadní tlapu
a Púovi dělala hlava o schody bim a bam a zase bim a zase bam."
Chodíme spolu na procházky a to byste nevěřili, kolik cestiček si v okolí najdem, za těch deset let před Tarou (p.T.)
jsem jich znal dohromady asi dvě a teď za ty dva roky s Tarou (s.T.) jich znám asi o dvěstě víc.
Já teda chodím s Tarou hlavně na pivo, ale někdy toho obejdeme i několik kilometrů, někdy je dokonce oběhneme.
Teda indiánským během, to je pokud někdo neví, polovina chůze, polovina běhu, když se nad tím tak zamyslím, tak je to
spíš indy-indiánský běh nebo možná indo-indy-indiánský běh, prostě se rozběhnu, za padesát metrů se zadejchám a pak se
kilometr ploužím.
Ale při běhu skopce vydržím dýl. Já.
Dřív jsem Taru, gdyž měla krátký nožičky, krásně předběhl.
Teďka ale je to horší, má je dlouhý a tak mi nejdřív začla stačit a teď mě i předběhne, respektivně teda spíš se
rozběhne, zastaví se a útrpně na mě čeká.
Tara mi, když jdu ráno do práce mává s paničkou - otevřou si balkónové dveře, Tara si vyhoupne levou přední na zábradlí
a uvolněnou pravou přední mi mává (v očích slzy má pálivý).
V létě spolu plaveme přes rybník, ona je po mě vodní pes, nejdřív se jí teda nechtělo, ale pak sama, ráda, musela uznat,
že na tom plavání něco je a teď už ji proto, aby do vody vlezla, stačí jenom asi hodina přemlouvání a my všichni ve vodě,
pomalu se vzdalující od břehu. To má takovej strach, že o nás přijde, že tam fakt vleze. Plave celkem rychle - skoro ji
nestačím, ale mám výhodu v tom, že se umím potápět a můžu ji teda zmizet. Při své plavbě by nezaujatý pozorovatel
rozpoznal hlavně jen 2 vyvalený bulvy, kterými si Tara přitahuje břeh honem zpátky.
Tara je taková rozporuplná, na jedné straně je tragéd, na druhé straně se, jako většina dalmatinů (ale jedině dalmatinů,
žádný jiný plemeno to neumí) umí usmát, to když má radost, že mě vidí. Dělá u toho quik quik a HUF... HUF... .
Ostatně posuďte sami.
Tařino tragédství možná vyvěrá z její přílišné fixace na lidskou smečku. S psama z baráku se dovíjak nedruží, protože
jeden (josefčík) je na ni moc malej a druhej (vlčák) je zas moc velkej a jde mu jen o JEDNO (zatímco Tara by si povídala,
ovšem to aby si u toho ukroutila hlavu dozadu).
Jediná pomoc by snad byla opatřit ji pomoc jí rovnou, ale o tom nechce panička ani slyšet.
Přemluvíme ji? Děti! Přemluvíme ji! Pře-mlu-ví-me JÍÍÍÍ !!! Ale to byste ji museli napsat
v hojném počtu, aby věděla, jaký je Vox PoKulích. (pro Michala Němce: Vox Populi(?) je Hlas Lidu)
Nebudeme přece bránit přírodě a nechávat psí život naplněný jenom ze tří čtvrtin (procházka, žrádlo, postel a ...).
Pokud jste se nachrtili (? u dalmatinů ?) na případná štěňátka, musím Vás zklamat, žádný nebudou. Ona to stejně špatně
snášela, měla falešnou březost, byla náladová a vrčela na mě.
Jak to vlastně je s tím jejím jménem?
Ona vlastně není moje. Kukina si přál, od té doby co viděl film 101 dalmatinů, mít dalmatina. A tak měl všechno
s dalmatinským motivem - propisku, brašnu, ručník samolepky, plyšáky atd., jenom toho psa ne. Bodejť by ne, v baráku už
máme vlčáka a jezevčíka.
Pak se jednou naskytla příležitost pro pořízení dalmatina za dobrou cenu a dokonce i zbylé osazenstvo domu nebylo
proti za předpokladu, že se bude jednat o fenečku.
Slovo dalo slovo a na Vánoce 2001 byl pes nachystanej a zabalenej pod stromečkem (BTW, když ho pak Kukina uviděl pod
stromečkem, převázanýho mašlou, tak se v první chvíli skoro urazil, že si přál psa a ne dalšího plyšáka (ona byla moc
hodná, ani se nehla, takže to nezkazila), pak, když se ten plyšák k němu rozběhl, tak poznal svůj omyl a byl z toho nahniličku).
Neměl ale jméno. To mi připomnělo, že kdysi ministr Bratinka zase neměl portfej.
Já, jakožto rodinný mozek jsem přemýšlel, až jsem vymyslel jméno Dara, ne že bych byl z Rolinse na větvi, ale tradičně -
zkratka DA-RA, jakožto DAlmatin pro RAdka (von se Kukina vlastně jmenuje taky Radek).
Mému Kolouškovi to ale přišlo moc TVRdý, tak to změkčila na TARU.
Nicméně, stále jí nemůžeme přijít na jméno, tak kromě TAROUŠKA, TARUŠKY už byla taky PEJSEK, dětsky PEJŠEK, případně, jistě, browsí přece hlavně
inteligenti, jste četli Pejska a Kočičku od Čapka, kde se píše o tom, že slovo pejsek je vlastně nespisovné - říká se
přece bývat a umývat místo bejvat a umejvat. Logicky se tedy nemá říkat pejsek, ale PÍSEK, dětsky též PÍŠEK.
Občas je to POTVORA, jednou nám sežrala plnej talířek jednohubek i se špejlama (pak, ale, to zase musím přiznat, to asi
za hodinu poctivě všecko vrátila).
Tara má chronickou žebravost, její hlavu s vyvrácenejma v sloup očima najdete spolehlivě na svém stehnu, máte-li
samozřejmě něco do tlamy. Pořád za člověkem chodí, loudí a něco chce. Tak jí říkáme KOKEŠ. Měla totiž babička narozeniny,
seděla a Tara loudila.
A řekla babička iniciační větu: "Kokeš, co chceš?" Když jsem se ptal po příčině, tak říkala, že
se to za jejích mladejch let říkalo a na otázku, co je to kokeš, nevěděla. Máti ale říkala, že Kokšem obvykle nazývali
čerta, takže původní věta asi zněla: "(kříž, kříž, kříž) Fujtajbl (Pfui Teufel) Kokeš, co chceš (doufám, že nic?)?"
Dětičky ho titulují slovy Takovýý malýý dalmatýýnek, případně přívlastkují: Kuličkovaný Pes (nápověda pro starší a
pokročilé: děti mají menší slovní zásobu, takže pro to, co nazýváme my dospělí spisovně flekem, oni mají pojem kolečko,
ti menší pak spíše kulička (pro děti neexistuje nic míň, než 3 rozměry, je tedy zbytečné pamatovat si názvy
dvourozměrných předmětů, které stejně de-facto neexistují)).
Protože je to fenečka, říkáme ji též ČUBINKO (když JI Nerovi (vlčákovi) nastrkuje, tak ČUBKO), ČUBÁTKO, ČUBAJS nebo
plným jménem ANATOLIJ ČUBAJS.
Co ještě říct o dalmošovi: Víte vy vůbec, jak je to s těma jeho flekama?
Kdysi, když PánBůh původně černé obyvatelstvo Země nechával omývat v bělícím jezeře, nejdřív šli ti bohatí a umyli se do běla. Tím
se voda ušpinila a střední třída (nynější asiaté, hispánci a indiáni) se umývali ve špinavé vodě, proto se neumyli do běla, ale
do žluta, hněda a červena. Chudáci černoši přišli až naposled když už vodu rozpustilí hispánci vycejbrali a zbyla po nich jen
louže na dně, kde si mohli spočit jen dlaně a šlapky nohou - proto je dodnes mají černoši světlé, přestože jinak jsou černí jak vix.
No a jejich psi - psi bohatých se mohli vykoupat s nimi - ale bylo jich málo, proto málokterej pes je čistě bílej. Teďka ovšem za tu prestiž
musí platit tím, že vodí slepce. Většina psů patřila středním třídám, se kterými se koupala, proto jsou psi dodnes spíš barevní.
Černí psi - ti se do vody nedostali nebo se vody báli.
Dalmatini patřili k těm "bohatým psům", tak se umyli do běla. Ale místo toho, aby pak odešli se svými bohatými pány, stáli u vody a zvědavě
očumovali, co se bude dít dál. No a to se jim stalo osudné, protože když přišli černí psí a zjistili, že už na ně nezbyla voda, tak aspoň
pomstychtivě cákali na dalmatiny tu špinavou břečku - a ta jim po tělě nadělala fleky.
A když po těle, tak všude.
Tara má například nejen černé fleky na srsti, ale i na kůži pod srstí, na dásních, na zubech (? - to si dělám srandu, fleky jsou jen na těch
zkaženejch zubech) a dokonce i drápech - ty jsou normálně černý, tak aby bylo fleky vidět, tak jsou některý drápy bílý. Nevěříte?
Možná se divíte, proč se naše stránky nejmenujou www.tara.cz.
To víte, že mě to napadlo jako default, ale to by si to nesměli zabukovat valmezští permoníci, že. To je nápad, pojmenovat továrnu podle psa, že?
Jak vidíte, na Valašsku je možné všecko, už se těším na Punťu Lutín, Alíka Rožnov a Betynu Vítkovice.
Ohledně těch hobblin - vy zasejc nevíte, co to sou hobbliny?
Ale ne takový ty dřevěný, to přece každej ví, že když tam je double "bb", tak se jedná buď o aBBu nebo o záliby (hoBBy).
No tak teda já, ausgerechnet já, rád:
koušu píška do vocásku dyž deme ven a dělám mu Macochu (!!! vy zas už nevíte, co je Macocha ??? ...ach jo...)
ženský (co třeba Pavlínka Charvátová, Ivetka Toušlová, Verunka Žilková, Leonka Machálková nebo Libuška Šafránková!?)
překvapuju kamarády
plavu (podvodmo, skočmo nebo surfmo)
jezdím na kole (až na to otlačené scrottum)
jezdím na motorce (motorčičce)
vytvářím na počítači vyrtuální realitu (jako třeba svou fotku ve vodě s krokodýlem atd. a plácám se do kolen,
jak sem všecky napálil)
mrazivé letní ráno
Izrael
poslouchám hudbu (Alanis Morissette, Duran Duran, Garbage)
fotografuju, filmuju, nahrávám a tvořím hudbu (taky moc hezky zpívám dyž mě nigdo neslyší, třeba tu SSSSadnlí)
normalizuju (dělám ve věcech systém)
archivuju (písmo, obrazy, zvuky, video)
čtu (znáte doufám Spolčení hlupců, Zazi v metru (Gdo to tu tak smrdí???) nebo aspoň Účastníci zájezdu)
sleduju Tele-Tele, Twin Peaks a The Simpsons
Luďka Sobotu a Rowan Atkinson
piju pivo (ledovou desítku Staropramen, Bernard, Hostan, Černou Horu, Krušovice, Radegast), víno (studené červené suché
Cabernet Sauvignon, Frankovka), whisky (single mold please (ale v klídku, stejně to nepoznám, teda leda tak vod
Fernetu)) a Búřilovic slivovicu
dělám chytrýho (kupříkladu víte na kterou barvu je lidské oko nejcitlivější - nevíte co, já jo - na žlutozelenou,
560nm (nebo snad 650? těhletěch ňútnmetrů nebo jak se to jmenuje))
No a rád nemám:
komunisti
hloupost, tupost, vychcanost, viz také bod výše
úředníci
zákonovou spletitost
koprovku, zelený fazolky, pajšl, žužly a kosti
zloději a násilníci - těm bych nejrači rozbil držku a šlohl mobila
arabský fanatiky
světci jeho (koho?) vovy (???)
Pak mám manželku, je hezká a hodná, a 2 caparty ve věku 12 a 11 let (kalibrace provedena k roku 2004).
Máme taky prababičku, 2 babičky, dědóška, maminku, tatínka, dcera a synu.
Taky tetu, 2 strejdy, švagra a švagrovou, oni ale chudáci bydlí ve sklepě.
Pak taky máme spoustu kámošů, co nás mají rádi a když nás pozvou, tak jim všechno sníme a vypijem.
Já třeba piju hodně, pivo, víno, rum … už moc né.
Protože mám občas nějaký narozeniny, sepisuju, pokud by se někdo chtěl inspirovat, seznam dárků, které by mě potěšily:
digitální fotoaparát, nejlépe Canon EOS300D (nejlacinější zrcadlovka)
mobilní telefon střední třídy, třeba Vertu (jestli bych mohl prosit, tak titanový cover)
komplet domácího kina (nemělo to cenu dělit to na položky), třeba DVD přehrávač Harmann Kardonn DVD-Audio, S-CD,
AV Receiver Harmann Kardon 8.2 THX, Repro Genesis 8.2 THX, projektor Sony ProView 2:1, 3800 ANSI Lumen, 2400x1200,
včetně plátna 6x3 m s automatickým spouštěním
notebook Toshiba Centrino 4GHz, 20" OleLCD display včetně GPS, Iridium, GPRS, HDSCD, Wi-Fi, Blue-Tooth a Blue-Ray
drive
nějaký lidový automobil, třeba Mitsubishi Lancer Evo IV. WRC v provedení kombi
garáž s vraty s automatickým sítnicovým kódem
instalaci garáže do kopce pod barákem
motocykl Harley-Davidson, nechám se překvapit typem
vlasy, barva uhlově černá, typ Cooper (česky čupřina)
liposukci, tak o 10kg
svaly, typ Arnold, 20kg
soukromý ostrov (prázdný), nejlépe někde poblíž, třeba u Zeleného Mysu
soukromou Cesnu (abych se tam dostal)
Děkuju za pochopení.
Já sám se definuju jako introvertní exhibicionista.
Já vám povím takový kurikulum, víte? Tak já jsem se v první řadě narodil,
... teda, aby někdo nemyslel, že tady v první řadě.
Narodil jsem se 5.3.1969 (děkuju za gratulace) a vůbec jsem to netušil.
Myslel jsem si na svoje věci a najednou do toho přijde narození nějakýho člověka a von to byl já...
To mi teda vyrazilo dech.
Ale křičel jsem - na matku - prosímVás za CO? Jestli mezi nama už tehdá něco bylo, asi něco kvůli baráku... (díky Lůďo - L.S.N.D.č.6)
